Husitství
VÍCE NA WWW.HUSITSKE-VALKY.WEBNODE.CZ
| Dějiny Česka |
 |
| Pravěk |
| Doba římská |
| Stěhování národů |
| Český stát ve středověku |
| Vláda Habsburků |
| Československo |
| Česká republika |
Husitství (někdy také husitské války, husitská revoluce, v marxistické historiografii také husitské revoluční hnutí) představuje hnutí vzešlá z reformního proudu v katolické církvi, které odvozuje svůj původ od učení Mistra Jana Husa a žádá dalekosáhlou reformu církve. Husité sami se nazývali kališníci, teprve později začali používat i označení husité, které bylo zprvu pejorativní,[1] a později utrakvisté.
Obsah[zobrazit] |
[editovat] Chronologie
Chronologicky se husitské války zařazují do 15. století. O době od 90. let 14. století do léta 1419 se obvykle hovoří jako o jakési předehře k počátku husitské revoluce. Jako další předěl je chápán rok 1427, kdy se upevnila hegemonie polních obcí a zároveň v Praze proběhl převrat, který znamenal příklon k radikálnímu husitismu pražského souměstí. Radikálové ve svých rukou drželi politickou moc až do bitvy u Lipan v květnu 1434, jako konec další etapy je chápán rok 1436 a vyhlášení Basilejských kompaktát. Tento rok je tradičně i uváděn jako konec husitských válek. Historikové František Šmahel a Petr Čornej ve svých novějších pracích ovšem nepovažují rok 1436 za konec husitských válek, ale upozorňují na souvislost vývoje v druhé polovině 15. století s dějinami před rokem 1436. Pro Františka Šmahela husitské války končí až kutnohorským náboženským mírem v roce 1485,[2] Petr Čornej rozděluje husitské války na dvě etapy 1419–1436 a 1467–1479.
[editovat] Situace před vypuknutím revoluce
[editovat] Důvody nespokojenosti
Na konci vlády Karla IV. byly Země koruny české jedním z nejmocnějších středoevropských států. Přesto tento prudký vzestup měl své stinné stránky – zemědělská produkce dosáhla hranice svých možností. Mor sice v Čechách ani na Moravě nenabyl katastrofických rozměrů, nicméně jeho dopady na mentalitu obyvatelstva byly stále dosti velké.[3]
Založení pražské univerzity sice pozvedlo Prahu kulturně, avšak na přelomu 14. a 15. století již bylo vzdělanců tolik, že nemohli najít uplatnění. Eliminace zahraniční konkurence roku 1409 Kutnohorským dekretem byla jen velmi dočasným řešením, které navíc vedlo ke kulturní izolaci českých zemí. Napětí uvnitř církve vznikalo také díky sociálním rozdílům mezi duchovními.[4]
Někteří kazatelé upozorňovali na neutěšené poměry v soudobé církvi a potřebu reformy této insituce, která se vzdálila původním ideálům a jejíž představitele často jednali v rozporu s vlastním učením.
Univerzita se navíc stala místem teologicko-filosofického boje – čeští vzdělanci dostali přijetím myšlenek Johna Wycliffa, které do Čech přinesl Jeroným Pražský, možnost odlišit se od německých nominalistů. Zprvu se tato diskuse odehrávala v rámci odborného diskursu, když však byly roku 1403 Viklefovy články shromážděním univerzitních mistrů odsouzeny, napětí se jen vyhrotilo a podpořilo zášť vůči cizím vzdělancům.[5] Tyto myšlenky nacházely v Čechách půdu po sňatku princezny Anny, sestry Václava IV., s anglickým králem Richardem II. Viclefovy názory však v Praze nebyly nové, již roku 1381 s jeho názory na eucharistii polemizoval Mikuláš Biskupec a na oprávněnost majetku roku 1393 arcibiskup Jan z Jenštejna. Na pražské univerzitě pak od začátku 15. století probíhal spor mezi filozofickými a teologickými zastánci nominalismu (většinou cizinci) a přívrženci realismu, reprezentovanými především českou stranou a Viklefovými přívrženci. V držení se Viklefa sledoval své učitele Stanislava ze Znojma a Štěpána z Pálče. Roku 1403 německá část univerzity odsuzuje Viklefovy názory sepsané dominikánem Janem Hübnerem. Viklefovy myšlenky užíval Jan Hus i ve svých kázáních lidu.
Čeští mistři včetně Jana Husa měli podporu krále Václava IV. Roku 1405 odvolává Stanislav ze Znojma své názory ohledně remanenční nauky na pokyn papežské kurie dané pražskému arcibiskupovi Zbyňku Zajíci z Házmburka, vedoucí osobností české strany na univerzitě se tak stává právě Jan Hus. Papež Řehoř XII. pak prostřednictvím pražského arcibiskupa vybízel Karlovu univerzitu, aby Viklefovo učení zavrhla. Český univerzitní národ sice soupis z Viklefa vybraných vět na shromáždění 20. května 1408 odsoudil, avšak svými formulacemi dal najevo, že pokud je Viklef chápán správně a v souvislostech, nejsou podle něj jeho názory kacířské. Arcibiskup Zbyněk na králův nátlak vyhlásil, že v zemi nebylo shledáno bludů.
Václav IV. navíc nebyl schopný natolik, aby dokázal úspěšně překonat spory s Janem z Jenštejna či šlechtou. S vládou Václava IV. nebyla spokojena ani aristokracie, důsledkem čehož byl Václav roku 1393 zajat a omezen. V zemi navíc stále více rostl neklid, na Moravě již několik desítek let probíhaly boje mezi Joštem a jeho bratry. Když pak tyto boje skončily, utvořili nyní nezaměstnaní bojovníci družiny, kteří v zemi loupili a hledali nové uplatnění.[6]
[editovat] Hlasatelé nespokojenosti
Kazatelé požadující nápravu stávajících poměrů se objevovali již v době vlády Karla IV. (Konrád Waldhauser, Jan Milíč z Kroměříže). Do značné míry se jednalo o módní záležitost, s postupem času však kritika začala nabývat na síle a důrazu. Každá restrikce (1403 zákaz Viklefových článků, 1412 uvalení klatby na Jana Husa) pak v kališnických kazatelích jen vyvolávala pocit mučedníků za pravdu a zostřovala jejich rétoriku.[7]
Drtivá většina kazatelů (Jan Hus, Jeroným Pražský, Jakoubek ze Stříbra) zůstávala pevně zakotvena v tradici Bible. Současný řád si přáli vylepšit, nikoli však změnit zcela od základů, cílem byl návrat k sjednocené církvi, která by znovu naplňovala ideály rané církve. Poddaní mají autority poslouchat, avšak jen tehdy, pokud jejich rozhodnutí nestojí proti Boží vůli.[8] Kritizovány byly také odpustky, při jejichž prodeji v roce 1412 vypukly v Praze pouliční bouře.
Husitské myšlenky se zprvu šířily výhradně mezi měšťany, teprve v 10. letech 15. století se začaly šířit i na venkov, kde se pak spojily s myšlenkami chiliasmu a nabyly bojovné síly.[9]
[editovat] Upálení Jana Husa a následky
Roku 1410 byl zvolen římským králem Zikmund Lucemburský. Situace v Říši byla neklidná, navíc komplikována papežským schizmatem. Na Zikmundovo naléhání byl proto svolán kostnický koncil, který měl vyřešit problém trojpapežství. Cílem koncilu bylo také prodiskutovat reformu církve a zároveň se vypořádat s herezemi. V rámci toho byl na koncil povolán i Jan Hus, který však již předem prohlásil papeže za antikrista, autoritu církevního soudu neuznal a veřejně se odvolal ke Kristu. Husovo učení, např. spis O církvi (De ecclesia)[10], v němž za hlavu církve pokládá Krista a za její členy lidi toužící po spasení, nebo učení o příslušnosti/nepříslušnosti k církvi lidí predestinovaných k spáse, či zatracení, bylo nakonec prohlášeno za herezi. Z Husova spisu vyplývalo, že papež, který jedná zle, není nejen hlavou církve, ale dokonce ani její částí (což se vztahovalo k Janu XXIII, nařčenému z pirátství a sodomie[11]). A jelikož Hus stále nebyl ochoten své učení odvolat, byl předán světské moci a 6. července 1415 před kostnickými hradbami upálen. Zbylý popel vhodili katovi pacholci do řeky Rýna. Po Husovi tak nezůstalo nic, co by mohli jeho přívrženci uctívat. O rok později byl koncilem odsouzen na hranici také Mistr Jeroným Pražský, druhá nejvýznamnější postava pražského reformního kruhu.
Husovo upálení však mělo zcela opačný účinek, než koncil zamýšlel – místo toho, aby kacířské učení zaniklo, začalo se v českých zemích rychle šířit a Hus začal být uctíván jako mučedník. Symbolem hnutí se stal kalich, který měl symbolizovat jeden z požadavků hnutí – přijímání podobojí, jakožto výrazu rovnosti duchovních a laiků.[12] Brzy se však mezi kališníky začaly projevovat i rozdíly (sociální, názorové i zájmové), které nakonec vedly ke vzniku několika husitských proudů – od umírněného proudu až po zcela radikální.
[editovat] Výbuch husitské revoluce
Situace se vyhrotila hlavně v Praze, kde se vůdcem radikálně smýšlejících husitů stal kazatel Jan Želivský, který dosáhl svými strhujícími kázáními rychle velké obliby. Václav IV. se ještě pokusil vzestupu revolučních nálad zabránit a na radnici Nového Města pražského dosadil na počátku června 1419 nové konšely, kteří zatkli několik novoměstských husitů. Netrvalo dlouho a husité pod vedením Želivského napadli Novoměstskou radnici a konšely vyházeli z oken (podle latinského výrazu pro okno se tato událost nazývá defenestrace) a několik z nich ubili. Kronikáři uvádějí, že po zprávě o této události postihl Václava IV. na Novém hradu záchvat hněvu (asi mrtvice), pod jehož vlivem mu rychle ubývalo sil, během několika týdnů zemřel (16. srpna 1419). První pražská defenestrace byla počátkem husitské revoluce, která přerostla v dlouholeté války.
Po smrti Václava IV. se jediným právoplatným dědicem českého trůnu stal uherský a římský král Zikmund. Šlechta, ať katolická či husitská, s tím v podstatě souhlasila, ale v souladu s tehdejšími zvyklostmi byl vypracován seznam podmínek, za jakých měl Zikmund usednout na český trůn. Tyto podmínky se ukázaly být pro Zikmunda, pokud by chtěl v českých zemích vládnout jako silný a nezávislý panovník, nepřijatelné. Odjel tedy do Vratislavi, kde se začal připravovat na křížovou výpravu proti husitům.
[editovat] Založení Tábora
Čechy zachvátily revoluční nepokoje. Tzv. vedlejší země Koruny české, Slezsko a Lužice, zůstaly věrné katolické církvi, komplikovanější se ukázala být situace na Moravě. Část radikálních husitů[13] se uchýlila na strategicky výhodný ostroh, nazývaný hradiště (snad bývalé opidum) nad řekou Lužnicí a vybudovala tady nové město. Dostalo biblický název Tábor. Táborité (či také táboři) pod vlivem v té době vlivných chiliastických představ nechtěli žít podle dosud platných lidských zákonů, které považovali za nedokonalé, ale podle Božího zákona – Bible. Vzájemně se nazývali bratry a sestrami a po příchodu do města odevzdávali svůj majetek do kádí umístěných na náměstí; ten měl posloužit celé komunitě, aby dokázala překonat první kritický rok existence, kdy ještě nebyly ukotveny vztahy s okolním venkovem. V čele táborů stáli kněží, o vojenské záležitosti se starali čtyři hejtmané. Jedním z nich se stal muž se zkušenostmi ze záškodnických válek Jan Žižka z Trocnova, který se následně osvědčil jako vynikající vojevůdce. Nebyl nikdy poražen, přestože poslední léta svého života velel vojenským akcím husitů jako úplně slepý. Již od založení Tábora na jaře 1420 začal Jan Žižka se svými sbory úspěšně operovat v prostoru jižních a západních Čech, kde si začal systematicky podmaňovat bašty katolíků. Vítězně skončila i bitva u Sudoměře, kde se ho pokusila porazit západočeská katolická šlechta.
[editovat] První křížová výprava a bitva na Vítkově
Společným programem husitů se staly čtyři artikuly pražské. Požadovaly:
- přijímání z kalicha (pod obojí způsobou),
- svobodu kázání slova Božího,
- církev zbavenou majetku a světské moci,
- trestání smrtelných hříchů bez rozdílu postavení hříšníků.
Splněním těchto požadavků podmiňovala kališnická šlechta přijetí Zikmunda za českého krále. V ostatních názorech se jednotlivé husitské skupiny výrazně lišily, což bylo příčinou vleklých neshod a taktéž ozbrojených konfliktů mezi nimi. Sjednotit se dokázaly pouze v případě vnějšího ohrožení. Poprvé to bylo roku 1420, kdy papež Martin V. vyhlásil v podstatě na Zikmundovu žádost proti husitům křížovou výpravu. Zikmund s vojskem sebraným ve Vratislavi, ke kterému se připojila i česká a moravská katolická šlechta, napadl vzápětí Čechy. Brzy dorazil až k Praze (zde činilo jeho vojsko asi 30 000 mužů), obklíčil ji a obsadil Hrad a Vyšehrad. V nejvyšší tísni požádali pražští husité o pomoc v Táboru. Táboři vedení Žižkou přitáhli do Prahy. Zásadním zvratem v obléhání a tím i celé křížové výpravy se stalo odražení Zikmundových sil, které se pokusily obsadit vrch Vítkov, čímž by úplně odřízly Staré a Nové Město pražské od možnosti zásobování. Po tomto fiasku finančně vyčerpaný Zikmund od Prahy odtáhl, zůstaly jen jeho posádky na Vyšehradě a Pražském hradě. Spojenému vojsku táborů a pražanů se během roku 1420 podařilo získat Vyšehrad a pod jeho hradbami znovu porazili Zikmunda (1. listopadu). Na jaře 1421 husité převzali kontrolu nad většinou královských a velkých poddanských měst ve středních a východních a severozápadních Čechách (Rokycany, Chomutov, Kadaň, Louny, Slaný, Beroun, Český Brod, Kouřim, Kolín, Čáslav, Nymburk, Kutná Hora, Jaroměř, Chrudim). Ta se stala základem pražského svazu. V červnu 1421 kapitulovala i Zikmundova posádka na Pražském hradě. V červnu 1421 se sešel v Čáslavi sněm. Jeho účastníci přijali čtyři artikuly pražské a odmítli Zikmunda, kterého obvinili ze zločinů proti království a jeho obyvatelům, jako svého krále.
[editovat] Období od 1421 do Žižkovy smrti v roce 1424
Do podzimu 1421 se výrazně konsolidovala táborská strana, která rázně skoncovala s ultraradikálními sektami pikartů a adamitů, jejichž ideály a praktiky hrozily ochromit politickou a vojenskou sílu Tábora. Naopak v Praze se v červnu 1421 k moci dostal radikální kněz Jan Želivský, od října 1421 do jeho pádu v březnu 1422 se hovoří o otevřené Želivského diktatuře. Na podzim 1421 také ztroskotala druhá křížová výprava proti husitům, kterou inicioval kardinál Branda di Castiglione a říšská města. K této výpravě se připojil i Zikmund Lucemburský a Albrecht Habsburský úspěšným útokem na husitstvím ovlivněnou Moravu, odkud vytáhl směrem na Kutnou Horu. Před spojeným husitským vojskem pražanů a táborů vedeným Žižkou ale ustoupil zpět do Německého Brodu, který byl husity dobyt.
Na jaře 1423 vyvrcholily pravděpodobně spory nekompromisního Žižky s táborskými kněžími jeho odchodem do východních Čech, kde ze svých věrných a početných východočeských husitů (orebitů) vytvořil nový svaz. Brzy ovládl velká východočeská města Hradec Králové (na úkor svého spojence Diviše Bořka z Miletínka), Dvůr Králové, Jaroměř a Čáslav. Proti bojovně naladěnému Žižkovi byla na podzim 1423 vytvořena svatohavelská koalice, kde se poprvé spojili umírnění kališníci s katolickou šlechtou. Její vojsko ale bylo Žižkou poraženo v červnu 1424 v bitvě u Malešova a přestože ten uvažoval o ovládnutí Prahy, nakonec se zapojil do jednání o mír zakončených tzv. libeňskou smlouvou a o něco později zdickými úmluvami. 11. října 1424 Žižka během tažení na Zikmundem ovládanou Moravu zemřel.
[editovat] Léta 1424–1427
Brzy po Žižkově smrti došlo k porušení zdických dohod a táborský svaz, Žižkovi sirotci teď vedení Janem Hvězdou, řečeným Bzdinkou, a pražský svaz proti sobě vystoupily v boji o sféry vlivu. Bzdinka dokázal spojit táborský a východočeský svaz, stal se nejvyšším táborským hejtmanem a v říjnu 1425 došlo k dohodě i s pražským svazem. V této době se vyprofiloval i poslední velký husitský svaz: žatecko-lounský, v jehož čele stál po celou dobu válek schopný Jakoubek z Vřesovic. Přestože mezi jednotlivými svazy i nadále vládlo napětí, vytáhla jejich spojená vojska na jaře 1426 proti Ústí nad Labem, v té době drženém saským markrabětem. Z Říše proti nim vyrazilo vojsko složené ze saských, durynských a míšeňských bojovníků. To byla v bitvě 16. června 1426 krutě poražena v bitvě Na Běhání a město vzápětí dobyto a vypleněno. V dubnu 1427 proběhl v Praze další převrat, tentokrát podnícený snahou litevského knížete Zikmunda Korybutoviče o upevnění kontaktů s katolickou šlechtou. Z Prahy byli vyhnáni či od moci odstaveni umírnění kněží a univerzitní mistři Křišťan z Prachatic, Prokop z Plzně, Petr z Mladoňovic, Jan Příbram a Jakoubek ze Stříbra, Korybutovič byl uvězněn na hradě Valdštejn a do čela pražského duchovenstva byl zvolen Jan Rokycana. Pražské souměstí se tak dlouhodobě přiklonilo ke spolupráci s radikálními husitskými svazy.
[editovat] Vrchol moci polních vojsk 1427–1431
Pro léta 1427 až 1431 je charakteristická jakási mocenská stabilita vytvořená součinností všech husitských svazů. Od roku 1426 se v čele táborského svazu objevila výrazná osobnost kněze Prokopa Holého, který dokázal i vlivem svého původu udržovat živé kontakty s Prahou. V čelní pozici u východočeského husitského svazu byl i nadále kněz Ambrožek. Vedle výrazné duchovní mocenské složky (někdy se hovoří o husitské teokracii) se pevně vydělila složka polních vojsk, která na rozdíl od počátečních let revoluce disponovala v podstatě profesionální vojenskou silou. V čele polních vojsk stálo několik hejtmanů, nad nimi nejvyšší hejtman. Dále každý husitský svaz disponoval množstvím ovládaných měst s jejich posádkami a množstvím spojeneckých šlechticů s jejich družinami.
Stabilita v zemi byla dána i tím, že katolická šlechta již prakticky nedokázala vzdorovat husitským spojencům, jedinou výraznou katolickou enklávou kromě panství Oldřicha II. z Rožmberka zůstala Plzeň a její zázemí. Tato stabilizace umožnila změnit taktiku, místo bránění husitství na území Čech začali husité podnikat rejsy (spanilé jízdy) do Rakous, Říše, vedlejších zemí Koruny české a horních Uher, které jim také umožnily hospodářsky odlehčit neúrodami a válečnými útrapami zničené zemi.
V roce 1427 došlo k organizaci již třetí křížové výpravy, tentokrát ze strany braniborského markraběte Fridricha. Do čela se vedle Fridricha postavil trevírský arcibiskup Otto z Ziegenheimu. Křižáci přitáhli v srpnu 1427 až ke Stříbru, kde však vojsko těsně před střetem s husitským vojskem zpanikařilo a uprchlo, část i do Tachova, který byl následně vypleněn. Tento neúspěch se jen stal podnětem k organizaci čtvrté výpravy pod taktovkou papeže Martina V. a po jeho smrti Evžena IV. a kardinála Giuliana Cesariniho. Ta, pod vedením Fridricha Hohenzollernského, vtrhla do Čech v srpnu 1431. Početné vojsko oblehlo Domažlice a chystalo se je dobýt. Jakmile však křižáci zaslechli hřmot kol blížících se vozů husitského vojska a píseň Ktož jsú boží bojovníci, obrátili se dle legendy v panice na útěk.[14]
V březnu 1431 došlo k prvním, zatím neúspěšným, domluvám v Chebu mezi Zikmundem Lucemburským a husitskou delegací na podmínkách husitské účasti na krátce předtím vyhlášeném církevním koncilu v Basileji. Zároveň ovšem pokračovaly na papežské straně přípravy na čtvrtou křížovou výpravu.
[editovat] Rozpad husitského proudu a porážka radikálů u Lipan 1434
|
Úvodní stránka | Mapa stránek | RSS | Tisk |
|