Zlepšete obsah české Wikipedie a získejte netbook a další ceny!Řecko-perské války
| Řecko-perské války | |||||||||||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Konflikt: | |||||||||||||||
 Perské invaze do Řecka během řecko-perských válek |
|||||||||||||||
|
|||||||||||||||
| Strany | |||||||||||||||
| Řecké městské státy vedené Athénami a Spartou | Perská říše a spojenci (Thesálie, Boiótie a Makedonie) | ||||||||||||||
| Velitelé | |||||||||||||||
| Miltiadés, Leónidás I. †, Eurybiadés, Themistoklés, Pausaniás, Kimón † |
Dáreios I., Mardonios †, Dátis †, Artafernés, Xerxés I., Artabazos |
||||||||||||||
| Síla | |||||||||||||||
| Ztráty | |||||||||||||||
| {{{poznámky}}} | |||||||||||||||
Řecko-perské války se nazývala série konfliktů mezi řeckými městskými státy a perskou říší, jež začala v roce 499 př. n. l. a trvala až do roku 448 př. n. l. Jejich příčina tkvěla ve snaze perských velkokrálů Dáreia I. a obzvláště Xerxa I. podmanit si vojenskou silou starověké Řecko. Toto úsilí však navzdory veškeré materiální a lidské převaze Persie skončilo fiaskem. Úspěšná třebaže vyčerpávající obrana Řecka byla v představách vítězných Helénů takřka zmytizována a řecké vítězství našlo svůj výraz i v klasickém umění a kultuře, například Aischylos vytvořil drama Peršané. Tento mýtus zčásti přetrval až do 20. století, což se projevilo i v časté interpretaci tohoto konfliktu jako obrany svobodné západní civilizace před násilnou vládou orientální despocie.
Událostí, jež vedla k rozpoutání válek se stalo tzv. iónské povstání, probíhající v letech 499 až 493 př. n. l., jejich vrcholem pak bitvy u Marathónu (490 př. n. l.), u Thermopyl a u Salamíny (480 př. n. l.). Porážka Peršanů měla dalekosáhlé důsledky pro další vývoj perských, řeckých a v neposlední řadě také evropských dějin. Nejdůležitějším soudobým pramenem popisujícím průběh válek jsou Hérodotovy Dějiny, k jimi předkládaným údajům je ale třeba přihlížet se značnou opatrností.
Obsah[zobrazit] |
[editovat] Počátky konfliktu
[editovat] Poměry Řeků v Asii
Prvním národem, který si podrobil Řeky, obývající asijský břeh Egejského moře, byli Lýdové. Jejich král Alyattés II. vedl již na přelomu 6. a 7. století př. n. l. válku proti Mílétu, která skončila uzavřením smlouvy, podle níž si Mílétos zachoval vnitřní autonomii, avšak v zahraniční politice následoval Lýdii. Později se proto Míléťané zúčastnili lýdské války proti Médům. Po Alyattovi usedl na lýdský trůn v roce 560 př. n. l. jeho syn Kroisos, jenž porazil řecké obce v Malé Asii a přinutil je k placení tributu, nicméně od rozšiřování svého vlivu dále na západ upustil. Zhruba v letech 554/553 př. n. l. se íránský vládce Persidy Kýros II. Veliký vzbouřil proti svému médskému suverénovi. Po čtyřech letech bojů si Kýros Médii podmanil a založil tak perskou říši. Kroisos se proti rostoucí perské moci rozhodl zasáhnout, ovšem dříve než tak učinil, dotázal se na radu proslulé věštírny v Delfách. Ta mu vzkázala, že „překročí-li řeku Halys, zničí velkou říši“. Král spokojený s odpovědí neprohlédl dvojsmyslnost sdělení a vytáhl do války, v níž utrpěl zničující porážku. V roce 541 př. n. l. vstoupil Kýros do Sard, Kroisova hlavního města.
Kýros již na počátku konfliktu vyzval maloasijské řecké obce, aby se připojily na jeho stranu. S výjimkou Mílétu však zůstala jeho žádost nevyslyšena. Po dobytí Lýdie Peršany vyslaly řecké městské státy ke Kýrovi posly a žádaly, zda by mohly být jeho poddanými za týchž podmínek, jaké jim uložil Kroisos. Král ale nezapomněl Řekům jejich dřívější odmítnutí, vyslance s opovržením propustil a jakýkoli odpor Řeků neváhal krutě potrestat. Po Kýrově smrti se stal jeho nástupcem Kambýsés II., který podle Hérodota cítil k Řekům respekt. V roce 525 př. n. l. podnikl Kambýsés úspěšné tažení proti Egyptu, v němž ho podporovala také kyperská města a Polykratés ze Samu. Toto vítězství zhoršilo vztahy mezi Řeky a Peršany, neboť dosavadní řecký obchod s Egyptem získali nyní do svých rukou Féničané. Perští satrapové v Malé Asii dosazovali do řeckých měst tyrany a své posádky, jejichž prostřednictvím vymáhali z Řeků daně. Současně výprava nového perského vládce Dáreia I. proti Skythům v roce 512 př. n. l. a upevnění perské moci v Thrákii a Makedonii vedly k zablokování přístupů Řeků k Černému moři, což mělo další negativní dopad na hospodářství Iónů. Perská expanze se dotýkala ekonomických zájmů maloasijských Řeků, avšak ohrožovala svobodu a nezávislost všech řeckých obcí.
[editovat] Iónské povstání
- Související informace lze nalézt také v článku Iónské povstání.
Povstání iónských obcí bylo vyvoláno v roce 499 př. n. l. mílétským tyranem Aristagorem, jenž se s pomocí satrapy Artaferna pokusil obsadit ostrov Naxos. Když však výprava neuspěla, Aristagorás, obávající se potrestání, podnítil povstání nespokojených Iónů. Ti záhy vypudili ze svých měst tyrany ustavené Peršany a vytvořili spolek, jehož mluvčí požádali evropské Řeky o pomoc. Aristagorás se ucházel o podporu spartského krále Kleomena I., který byl sice Iónům nakloněn, nicméně Sparťané se rozhodli nezapojovat se do tak vzdáleného konfliktu. Aristagorás se poté obrátil na Athéňany, kteří následně do Asie vyslali společně s Eretrijci dvacet resp. pět válečných lodí. Toho v budoucnu využil Dáreios jako záminky k tažení do Řecka. Díky podpoře flotily se vzpoura brzy rozšířila podél celého západního pobřeží Malé Asie a také na Kypr.
V roce 498 př. n. l. dobyli Řekové Sardy, sídlo perského místodržitele, jež poté vypálili. Ovšem tím na sebe přivolali Dáreiův hněv, pročež byly v krátké době zmobilizovány enormní zdroje říše. Již při zpátečním pochodu na pobřeží byli Řekové napadeni a rozdrceni perským vojskem nedaleko Efesu. Po tomto incidentu Athéňané odpluli domů a nadále se nepodíleli na vojenských operacích v Iónii. V roce 494 př. n. l. připlulo k Mílétu 600 fénických lodí, které se v bitvě u Ládé utkaly s Řeky. I přes nižší počet iónských plavidel, se vítězství nejprve klonilo na stranu Řeků, avšak poté, co 50 samských lodí a dalších 70 z Lesbu uprchlo, byla bitva ztracena. Fénické lodě následně přivodily povstalcům drtivou porážku. Mílétos byl po dlouhém obléhání ze země a z moře dobyt a srovnán se zemí, čímž bylo povstání fakticky ukončeno.
[editovat] Dáreiova invaze
V průběhu roku 493 př. n. l. byla poslední místa odporu zdolána perskou flotilou. Dáreios se však nespokojil s porážkou maloasijských Řeků a využil povstání k rozšíření své moci na řecké obce v Egejském moři a v Propontidě, přičemž mnohé z nich dříve nepodléhaly Peršanům. Zatímco Mílétos byl vypleněn, jeho chrámy zbořeny a obyvatelstvo přesídleno do Mezopotámie, s ostatními iónskými městskými státy zacházeli Peršané o poznání shovívavěji. Obnovením klidu v regionu pověřil Dáreios svého zetě Mardonia. Ten zmírnil daňovou zátěž řeckých obcí, ve většině z nich byly na místo nepopulárních tyranů nastoleny demokratické režimy, také zajatci byli propuštěni domů a sám Dáreios podněcoval perské šlechtice v přejímání řeckých náboženských obřadů. Dochované záznamy z tohoto období nasvědčují tomu, že perská a řecká aristokracie spolu uzavíraly četné manželské svazky a dětem z nich vzešlým byla dávána řecká jména. Dáreiova smířlivá politika byla však ve skutečnosti pouze propagandistickým tahem namířeným proti pevninským Řekům. V roce 491 př. n. l. vyslal Dáreios své emisary do Řecka, aby zde požadovali „vodu a zemi“ (symbol podřízenosti). Většina poleis perskou nadvládu uznala, odmítla pouze některá města včetně Sparty a Athén, jež perské vyslance usmrtily.
[editovat] Mardoniova výprava
Na jaře roku 492 př. n. l. se v Kilíkii začalo shromažďovat expediční vojsko pod Mardoniovým velením, jehož cílem bylo podrobení řeckých obcí. Své pěší sbory poslal Mardonios k Helléspontu, sám se prozatím zdržel při egejském pobřeží Iónie, kam dorazilo jeho loďstvo. Při té příležitosti odstranil tyrany, místo nichž ustavil v iónských městech lidové vlády. Odtud Mardonios pokračoval k Helléspontu. Po jeho překročení si perské vojsko během postupu Thrákií a Makedonií (které byly perské říši poplatné už v dřívějších dobách) podrobilo všechny místní kmeny. Thrákie byla reorganizována v satrapii, zatímco Makedonie se stala perským vazalem. Mezitím loďstvo dobylo ostrov Thasos a dosáhlo poloostrova Athós, avšak při pokusu o jeho obeplutí bylo zastiženo bouří, v níž bylo zničeno 300 lodí a 20 000 mužů ztratilo své životy. Nedlouho nato byl Mardonios zraněn při boji s thráckým kmenem Brygů, načež se se svým oslabeným vojskem vrátil zpět na asijský kontinent.
[editovat] Bitva u Marathónu
- Související informace lze nalézt také v článku Bitva u Marathónu.
V roce 491 př. n. l. sestavili vojevůdci Dátis a Artafernés na perské poměry sice nepříliš početné, avšak obzvláště vybrané vojsko. Prostřednictvím perského námořnictva měly být tyto síly přepraveny do Řecka, kde měly ztrestat Athény a Eretrii za jejich podporu Iónům. Loďstvo vyplulo z Kilíkie k Rhodu, kde se Dátis neúspěšně pokusil dobýt město Lyndos. Z Rhodu se flotila plavila dále na sever. Na jaře roku 490 př. n. l. stanuli Peršané na Samu a nedlouho nato se vylodili na ostrově Naxos, jehož obyvatelstvo uprchlo do hor. Peršané pokračovali v dobývání dalších ostrovů, až posléze přistáli na jižním cípu ostrova Euboia. Zde ležící Eretrie se šest dnů statečně bránila, avšak sedmý den otevřeli eretrijští zrádci brány města Peršanům. Veškeré mužské obyvatelstvo bylo pak uvrženo do otroctví, město srovnáno se zemí a chrámy a svatyně vypleněny.
Po dobytí Eretrie překročili Peršané v září 490 př. n. l. mořskou úžinu mezi Euboiou a pevninským Řeckem a na radu Hippia, někdejšího athénského tyrana, jenž nalezl u Dáreia azyl, se vylodili v Attice poblíž osady Marathón. Zde se mělo odehrát první významné střetnutí mezi Řeky a Peršany. Bitevní pole tvořila horami obklopená, kamenitá a bažinatá rovina, nepříliš vhodná pro perské jezdectvo. Peršané disponovali kolem 10 000 jezdců a několika desítkami tisíc pěších lučištníků. Celkový počet jejich vojska odhadují moderní prameny na 20 000 až 60 000 mužů. Bezprostředně ohrožení Athéňané vyslali běžce Feidippida do Sparty se žádostí o pomoc. Z důvodu probíhající náboženské slavnosti však Sparťané museli pozdržet svůj odchod do Attiky. V nadcházející bitvě u Marathónu se tak Athéňané mohli spolehnout pouze na podporu boiótského města Plataje, s nímž Athény uzavřely spojenectví již na konci 6. století př. n. l.
Řečtí velitelé vytáhli v čele zhruba 9000 athénských a 1000 platajských hoplítů vstříc invazním silám nepřítele u Marathónu a utábořili se na okolních kopcích. Polovina z deseti athénských stratégů, kteří se každý den střídali ve velení, se vyslovovala proti svedení bitvy, protože Peršané byli ve značné početní převaze. Zbývajících pět stratégů, mezi nimi i Miltiadés, se ale zasazovalo o okamžité střetnutí. Nerozhodnost velitelů přímo souvisela s politickým soupeřením v Athénách, v nichž měli Peršané četné příznivce převážně v řadách aristokracie. Po několikadenním váhání Athéňanů přesvědčil Miltiadés, jenž byl dobře obeznámen se slabinami perského vojska a byl si vědom, že v boji muže proti muži má ukázněný a dobře vycvičený řecký hoplít nad lehce oděným perským vojákem převahu, vrchního velitele Kallimacha k zahájení útoku. Miltiadés nechal rozestavit falangu, přičemž na pravé křídlo umístil nejzdatnější athénské hoplíty, zatímco levé křídlo svěřil oddílu Platajských. V důsledku převahy Peršanů a šířky údolí postrádala řecká linie patřičnou hloubku. Jelikož Miltiadés počítal s eventuálním obklíčením svých křídel jízdou, zvětšil jejich tloušťku na úkor středu sestavy.
Pravděpodobně 12. září 490 př. n. l. sestoupili Řekové ze svahů a jakmile se přiblížili na dostřel perských šípů, vyrazili na Miltiadův rozkaz v plném běhu proti nepříteli. Rychlý postup Řeků zabránil perským lučištníkům uštědřit jim citelné ztráty svými šípy, neboť nestihli vypálit více než několik málo salv. Po střetu obou vojsk se rozpoutal dlouhý a tvrdý boj, v němž Peršané zatlačili slabý řecký střed. Současně však silnější křídla falangy přinutila své protivníky k ústupu, načež Řekové sevřeli a napadli vítězící jádro nepřátelských sil. Tento athénský útok zcela rozvrátil perské řady a během krátké chvíle začali Peršané prchat ke svým lodím. Na mořském břehu pokračoval pak rozhořčený boj, při němž se Řekové snažili zabránit Peršanům v úniku po moři. Peršané, kteří se místo k pobřeží vydali do bažin směrem na sever, byli všichni pobiti. V nastalém pronásledování došlo ke značnému krveprolití, po němž bylo na bojišti nalezeno takřka 6400 mrtvých Peršanů. Taktéž bylo zajato sedm perských lodí. Na athénské straně bylo napočítáno 192 padlých, mezi nimiž byl také Kallimachos. Podle legendy byl běžec Feidippidés ihned po bitvě poslán Miltiadem do Athén oznámit jejich obyvatelům vítězství. Po doběhnutí na agoru zvolal prý Feidippidés, „radujte se, zvítězili jsme!“, pak zkolaboval a na místě zemřel. Tato událost se stala podnětem ke vzniku novodobého olympijského závodu, maratonského běhu.
Většina perských vojáků se však navzdory porážce řádně nalodila, pročež perští velitelé zamířili s flotilou k athénskému přístavu Faléron. Artafernés se pokusil o náhlé obsazení nyní nechráněných Athén, avšak řečtí velitelé vědomi si tohoto nebezpečí neponechali svým vítězným a unaveným vojákům čas k odpočinku a spěchali zpátky do Athén. Když Peršané připluli k Faléru, nalezli zde připravené Athéňany. Nato Artafernés nařídil flotile návrat do Asie. Druhý den po bitvě dorazilo do Athén 2000 Sparťanů. Ke své lítosti přišli příliš pozdě na to, aby se mohli zúčastnit boje.
[editovat] Význam Marathónu
Důsledky bitvy u Marathónu byly zásadní pro obě strany konfliktu. Athéňané si ověřili, že jsou schopni bojovat a zvítězit nad dosud nepřemožitelnými Peršany, což, pokud akceptujeme Hérodotova slova, byl pozoruhodně výjimečný výkon. Athény zvýšily tímto senzačním vítězstvím svoji reputaci v celém řeckém světě. Jak napsal římský historik Cornelius Nepos: „Dodnes se nestalo nic proslulejšího než tato bitva. Nikdy jindy tak malá hrstka neporazila tak ohromnou moc.“ Helénové díky tomuto vítězství pochopili, že jsou s to odolat Peršanům. Nedlouho po Marathónu proto mnohé z obcí vypověděly svoje podrobení se Dáreiovi a připojily se na stranu Athéňanů a Sparťanů. Nicméně ještě závažnější byl dopad Marathónu pro Peršany, neboť v této bitvě došlo k první porážce pravidelného perského pěšího vojska od dob vlády Kýra Velikého, před více než dvěma generacemi.
[editovat] Následujících deset let
[editovat] Perská říše
Pohroma Peršanů v Řecku učinila Dáreia o to víc dychtícího po dobytí této země. Po bitvě u Marathónu strávil velkokrál další tři roky budováním nového vojska, ovšem dříve než byly přípravy završeny, vypuklo v Egyptě povstání, které ho přinutilo kampaň do Řecka odložit. Po Dáreiově smrti v roce 485 př. n. l. nastoupil na perský trůn jeho syn Xerxés I. Ten nejprve zdolal vzpouru v Egyptě a následně také v Babylonu. Pak mohl napřít svoji pozornost západním směrem, k evropským břehům Egejského moře. Xerxés nařídil všem městům své rozlehlé říše poskytnout vojáky, lodě, koně a nezbytné zásoby. Po čtyřech letech byla v Malé Asii shromážděna obrovská branná moc. Na poloostrově Chalkidiké, na sever od hory Athós, byl prokopán kanál, který měl zabránit opakování katastrofy z roku 492 př. n. l, a rovněž byl postaven most přes řeku Strýmón. Zároveň egyptští a féničtí technici zkonstruovali poblíž Abýdu z lodí pontonový most přes Helléspont, který je zde široký pouze asi jeden a půl kilometru. Peršané si dále získali přízeň četných řeckých poleis. Mezi nimi vynikal peloponéský Argos, jehož obyvatelé se zavázali přejít na stranu velkokrále, jakmile perské vojsko dosáhne hranic jejich území. Rod Aleuovců vládnoucí v thesalském městě Lárísa považoval perský vpád za příležitost rozšířit vlastní moc. Taktéž Théby byly ochotny přejít na stranu Peršanů a učinily tak ihned po bitvě u Thermopyl.
[editovat] Řecké státy
Nedlouho po vítězství u Marathónu přiměl Miltiadés Athéňany k podniknutí expedice na Kykladské ostrovy. Jeho tažení na ostrově Paros však ztroskotalo, přičemž zde byl vážně zraněn. Miltiadův neúspěch podnítil jeho politické soupeře k protestům, jež vedly k Miltiadově pádu. Po svém návratu do Athén byl obviněn z vlastizrady a odsouzen k smrti. Trest byl sice zmírněn na pokutu padesáti talentů, nicméně dříve než mohl tuto sumu zaplatit, podlehl ve vězení utrženým zraněním. V athénské politice se nyní svářily dvě strany, demokraté vedení Themistoklem a aristokraté v čele s Aristeidem. V roce 487 př. n. l. bylo poprvé užito střepinového soudu (ostrakismos), jímž byli postiženi převážně vůdčí představitelé zastánců míru s Persií. O pět let později zvítězil Themistoklés nad Aristeidem, který byl ostrakismem vypovězen z Athén. V téže době probíhala válka mezi Athénami a ostrovem Aigínou, jež byla nejsilnější námořní mocností Řecka a jejíž lodě pustošily attické pobřeží. Themistoklovi se následně podařilo pohnout své spoluobčany k využití zisků z nově objevené stříbrné žíly v Lauriu k rozsáhlému programu výstavby triér. Themistoklés nechal vystrojit flotilu zdánlivě proti Aigíňanům, ve skutečnosti však připravoval svoji obec k novému střetu s Peršany. Athéňané si tak během dalších dvou let opatřili loďstvo čítající dvě stě triér.
V celém Řecku byly dobře známy zprávy o obnovených perských přípravách. Na podzim roku 481 př. n. l. byl proto do Poseidónova chrámu na Isthmu svolán kongres všech řeckých obcí, které dosud nebyly porobeny Peršany. V téže době se Xerxés přemístil do Sard, kde hodlal přezimovat před blížící se invazí. Tváří v tvář hrozícímu nebezpečí se Řekové pokusili sjednotit všechny obce do jediné veliké aliance k obraně vlasti. Došlo i k veřejnému usmíření mezi Athénami a Aigínou. Avšak leckteré městské státy zůstaly stranou, k čemuž je vedla obava z perské moci, případně žárlivost k vedoucí pozici Sparty (z tohoto důvodu odmítly účast sicilské a italské obce, které požadovaly, aby v čele stál syrakúský vládce Gelón). Mnohé byly nakloněné Peršanům. Vzniknuvší vojenský spolek pod vedením Sparty tvořilo třicet jedna států z Peloponésu, z Euboie a Athény. Spolek tudíž sdružoval pouze menší část řeckých poleis. Ostatní zůstali buď neutrální nebo se jako Thesálie a posléze Boiótie poddali Peršanům. Strategický plán Helénů, vypracovaný Themistoklem, spočíval ve svedení námořní bitvy, v níž by bylo perské loďstvo poraženo, čímž by perské pozemní síly byly kvůli nedostatečnému zásobování přinuceny stáhnout se z Řecka. Návrh Sparty, aby byl přehrazen Isthmos, nebyl přijat, jelikož by tím celé severní Řecko bylo přenecháno bez boje Peršanům.
[editovat] Xerxova invaze
[editovat] Velikost perského vojska
Perské vojsko z východních satrapií se shromáždilo v létě a na podzim roku 481 př. n. l. v Kappadokii, odkud je Xerxés odvedl do Sard, kde strávil zimu. Brzy na jaře následujícího roku 480 př. n. l. se armáda vydala k Helléspontu, kde se s ní u Abýdu spojily oddíly ze západních satrapií. Celkový počet pozemních a námořních sil, s nimiž zahájil Xerxés tažení do Řecka, byl předmětem mnoha diskusí a sporů. Podle Hérodota se prý Peršané přesunovali sedm dní a sedm nocí po mostě do Evropy, přičemž jejich vojsko zahrnovalo 1 700 000 pěšáků, 80 000 jízdy a 1207 válečných lodí.[1] Moderní historikové však vůči Hérodotem a jinými antickými autory podávaným údajům přistupují značně kriticky, neboť je považují za velice nepřesné a úmyslně zveličené. Podle všeobecně převládajícího mínění disponoval perský král zhruba 200 000[2] až 250 000 vojáky. Podobné výhrady existují i ke zmiňované velikosti perského námořnictva. Asi po třech měsících pochodu Thrákií a Makedonií dorazili Peršané k Thermám (dnešní Soluň). Během cesty byla část pěchoty přepravována loďstvem, jež bez potíží překonalo kanál při poloostrovu Athós. Po vplutí do Thermského zálivu se perská flotila vydala podél pobřeží na jih. U břehů Magnésie poblíž pohoří Pelion byli však Peršané zastiženi strašlivou, tři dny trvající bouří, jíž padla za oběť třetina lodí. Tato událost výrazně zvýšila morálku Helénů, kteří v ní spatřovali odplatu bohů.
[editovat] Bitva u Thermopyl
- Související informace lze nalézt také v článku Bitva u Thermopyl.
V době, kdy Xerxés ještě dlel v Abýdu, vyslali Řekové vojsko 10 000 mužů vedených Sparťanem Oienetem, jemuž byl podřízen Themistoklés, do údolí Tempé, průsmyku mezi Thesálií a Makedonií. Protože se ale Helénové nemohli spolehnout na Thesaly a navíc hrozilo, že Peršané překročí hory jinou cestou, ustoupili zpět na jih. V srpnu 480 př. n. l. dosáhli Peršané Thesálie, aniž by při postupu narazili na jakýkoli odpor. Někdy v témže momentě se u Thermopyl utábořil menší oddíl vyslaný řeckými obcemi, jemuž velel spartský král Leónidás. Po příchodu k Thermopylám zde Xerxés nalezl hradbu bráněnou třemi sty Sparťany a asi 7000 hoplíty z jiných obcí. Xerxovi zvědové informovali krále o nepatrném počtu Řeků a o tom, že Sparťané si zdobí vlasy, což, jak Xerxovi vysvětlil jeho rádce Démaratos, byl starodávný zvyk vykonávaný Sparťany před bojem, v němž očekávali smrt. Xerxés však Démaratovi nevěřil a pozdržel svůj útok o čtyři dny, neboť spoléhal, že se Řekové vzhledem k ohromné převaze Peršanů raději rozejdou. Rovněž k nim poslal svého hlasatele, jenž královým jménem vyzval Řeky ke složení zbraní. Na to mu Leónidás odpověděl, „pojď a vezmi si je!“ („molón labe!“).
Přesvědčen takovými důkazy o odhodlanosti Řeků, konečně pátý den vyslal proti nim Xerxés vybraný oddíl Médů. Ačkoli Médové bojovali udatně, nedosáhli ničeho kromě těžkých ztrát, čímž Helénové králi ukázali, „že má mnoho lidí, ale málo mužů.“[3] Následujícího dne vrhl Xerxés do boje svoji elitní osobní gardu deseti tisíc Nesmrtelných, ale ani oni proti Řekům neuspěli. Xerxés byl prý spatřen jak v hněvu třikrát vyskočil ze svého trůnu. Zvrat ve vývoji bitvy přivodil teprve jistý Málijec jménem Efialtés, který Peršanům pověděl o tajné stezce přes hory, umožňující proniknout do týlu Řeků. Ihned byl vyslán silný oddíl perských vojáků, kteří za svítání sedmého dne dosáhli vrcholu. Zde umístění Fókové uprchli poté, co uviděli blížící se nepřátele.
Když se Leónidás dozvěděl o těchto skutečnostech, nařídil svolat válečnou radu. Mnozí byli toho názoru, že je třeba uniknout hrozícímu obklíčení nalezením lépe hájitelného místa. Ovšem Leónidás, jenž znal věštbu Pýthie, podle níž musel zhynout buď spartský král anebo Sparta, odmítl. Tři sta Sparťanů a sedm set Thespijců se pak rozhodlo setrvat v průsmyku a pokračovat v bitvě. Leónidás nehodlal vyčkávat na perský útok a v čele svých druhů napadl nepřátele. Tisíce z nich prý byly pobity a zbytek zatlačen až k moři, když však byla zlomena většina řeckých kopí, začaly ztráty Helénů povážlivě stoupat. Jedním z prvních padlých byl sám Leónidás, kolem jehož těla byl sveden nejurputnější boj. Peršané čtyřikrát zaútočili, aby ho získali, pokaždé byli odraženi. Vyčerpaní a zranění Sparťané a Thespijci se nakonec i s Leónidovým tělem stáhli za hradby, kde byli obklíčeni a doraženi šípy nepřátel. Řekové později vztyčili na tomto místě na počest Leónidy a jeho mužů dva mramorové monumenty. Na jednom z nich byla vyryta památná slova: „Poutníče, zvěstuj Lakedaimonským, poslušni zákonů jejich, mrtvi že ležíme zde.“[4]
[editovat] Artemísion, vydrancování Athén
|
Úvodní stránka | Mapa stránek | RSS | Tisk |
|