II. světová válka
Druhá světová válka byl globální vojenský konflikt, jehož se zúčastnila většina států světa a jenž se stal s více než 60 miliony obětí dosud největším a nejvíc zničujícím válečným střetnutím v dějinách lidstva. Příčiny války představovaly důsledky versailleské smlouvy, která prohloubila pocit ponížení v poražených státech, zvláště v Německu, a velká hospodářská krize na přelomu dvacátých a třicátých let, jež zásadním způsobem oslabila velkou část států, čímž umožnila vzestup nacismu pod vedením Adolfa Hitlera a jiných totalitárních režimů v celé Evropě.
Obecně přijímaným datem začátku války v Evropě je 1. září 1939, kdy nacistické Německo napadlo Polsko, načež se do konfliktu vložily Francie, Velká Británie a státy Commonwealthu. Za první předčasný útok druhé světové války v Evropě je považován tzv. Jablunkovský incident.[1] V Asii je za počátek války považována japonská invaze do Číny 7. července 1937. Sovětský svaz nejprve uzavřel s Německem pakt o neútočení a uvolnil tím prostor pro nacistickou vojenskou expanzi, avšak 22. června 1941 byl přepaden německým Wehrmachtem. Spojené státy americké, které už dříve poskytovaly Spojencům pomoc, byly vtaženy do války 7. prosince 1941 poté, co Japonsko udeřilo na jejich námořní základnu v Pearl Harboru. Konec války v Evropě nastal 8. května 1945 kapitulací Německa. Po americkém svržení atomových bomb na města Hirošima a Nagasaki kapitulovalo Japonsko 2. září téhož roku.
Druhou světovou válku provázely v dosud nevídané míře zločiny proti lidskosti, válečné zločiny a nehumánní zacházení s válečnými zajatci. Nejhrůznějším příkladem genocidy se stal holocaust, jemuž v důsledku zrůdné nacistické rasové ideologie padlo za oběť šest milionů evropských Židů. Oproti všem dosavadním konfliktům bylo průběhem bojů podstatně zasaženo rovněž civilní obyvatelstvo, jež utrpělo obrovské ztráty. Válečné úsilí pohlcovalo veškerý lidský, ekonomický, průmyslový a vědecký potenciál všech zúčastněných národů, lze tak hovořit o vedení totální války. Taktéž pohled na „civilizované metody válčení“ se v mnoha ohledech výrazně proměnil, neboť zatímco v roce 1940 demokratické státy v čele s Velkou Británií a USA odmítaly plošné nálety na nepřátelská města, posléze se k nim samy uchýlily.
V samotném závěru války byla ustavena Organizace spojených národů, jejímž ústředním cílem byla prevence vzniku jakéhokoli dalšího podobného konfliktu. Po vítězství Spojenců se zrodily dvě vedoucí světové supervelmoci: Sovětský svaz a Spojené státy americké. Jejich vzájemný antagonismus vedl k bipolárnímu rozdělení světa a k počátku studené války, když Josif Stalin spustil napříč evropským kontinentem železnou oponu, která od sebe oddělila svobodný západní svět a komunistické státy ve východní Evropě poddané Sovětům. Vedlejším efektem války byl také vzrůst požadavků na právo na sebeurčení mezi národy ovládanými koloniálními mocnostmi, což vedlo k akceleraci dekolonizačních hnutí v Asii a v Africe.
Obsah[zobrazit] |
[editovat] Příčiny a předehra k válce
- Související informace lze nalézt také v článku Příčiny druhé světové války.
Příčiny konfliktu tkvěly v nespokojenosti s výsledky první světové války, které se kromě řady menších zemí týkaly především třech velkých mocností. Poražené Německo bylo podle versailleské smlouvy přinuceno vzdát se významné části svého území, smělo udržovat jenom omezené vojenské síly a muselo se zavázat k platbám vysokých válečných reparací. Itálie, jeden ze států stojících na straně vítězů, obdržela jenom nedostatečné území vzhledem k rozměrům předchozích ztrát, současně se cítila neuspokojena ve svých velmocenských ambicích. Taktéž vítězné Japonsko neuspělo ve snaze posílit svoji kontrolu Číny. V průběhu dvacátých let se demokratické mocnosti pokusily zabezpečit trvalost versailleského uspořádání Evropy zajištěním stabilního míru. V roce 1920 byla proto vytvořena Společnost národů, jež měla fungovat jako fórum, na němž měly národy mírovým způsobem urovnávat svoje spory. O pět let později byla sjednána smlouva z Locarna, v níž byla poskytnuta záruka německo-francouzské hranici, přičemž případné územní spory mezi Německem a jeho východními sousedy měly být řešeny arbitráží. V roce 1928 byl uzavřen Briand-Kelloggův pakt, který zakazoval vedení útočné války.
Mírové snahy však byly mařeny obnoveným izolacionismem Spojených států a obzvláště rozmachem různých totalitních režimů, k čemuž výraznou měrou přispěla velká hospodářská krize, jež měla po roce 1929 devastující vliv na světové hospodářství. Ruská občanská válka vedla k vytvoření komunistického Sovětského svazu, v němž se po Leninově smrti v roce 1924 chopil moci Josif Stalin. Po pochodu na Řím v roce 1922 převzal vládu v Itálii Benito Mussolini, jenž zde vytvořil první fašistickou diktaturu. Rostoucí vliv armády na císařskou vládu v Japonsku vedl zde k nastolení výbojného militaristického režimu. Po mukdenském incidentu obsadilo Japonsko v roce 1931 Mandžusko, které ustavilo svým loutkovým státem.
Ekonomický rozvrat v Německu na počátku třicátých let měl za následek vzestup Adolfa Hitlera, vůdce nacionálních socialistů (NSDAP) slibujícího Němcům zrušení versailleské smlouvy a zajištění „životního prostoru“ na Východě (Lebensraum). 30. ledna 1933 byl Hitler jmenován říšským kancléřem, načež během několika málo měsíců realizoval skutečnou nacistickou revoluci. V roce 1935 byla v Německu obnovena branná povinnost, čímž bylo urychleno obnovení německé armády (Wehrmacht), a rovněž bylo připojeno Sársko. V témže roce napadla Itálie za blahovolného přihlížení Společnosti národů Habeš. V rozporu se smlouvami z Versailles a Locarna remilitarizoval Hitler v březnu 1936 Porýní. Francie a Velká Británie se však zdržely jakýchkoli protiakcí. V červenci téhož roku vypukla španělská občanská válka, v níž Hitler a Mussolini poskytli pomoc fašistickému generálovi Franciscu Francovi, jehož nacionalistické síly se postavily proti levicovým republikánům podporovaným Sověty, jež zdolaly po třech letech válčení. V říjnu 1936 vytvořily Itálie a Německo Osu Berlín-Řím a o měsíc později sjednaly Německo a Japonsko protisovětské spojenectví, nazvané pakt proti Kominterně.
V červenci 1937 napadlo Japonsko Čínu, čímž započala druhá čínsko-japonská válka. Čínští nacionalisté a komunisté válčící proti sobě uzavřeli mír, aby společně čelili cizím útočníkům. I přesto Japonci brzy dobyli Šanghaj, Nanking a nejprůmyslovější oblasti na severovýchodě země. Mezitím Hitlerův expanzionizmus v Evropě vedl 12. března 1938 k anšlusu Rakouska, proti čemuž Británie a Francie, znepokojené německým zbrojením, nijak nezasáhly. V září 1938 pohrozil Hitler válkou, pokud by Německu nebylo vydáno československé pohraniční území obývané sudetskými Němci. Britský premiér Neville Chamberlain tudíž inicioval rozhovory, jež vyvrcholily 29. září přijetím mnichovské dohody. V ní bylo Československo donuceno k odstoupení Sudet výměnou za Hitlerův příslib, že nezabere žádné další československé území. Chamberlain věřil, že dosáhl „míru pro naši dobu“. Nicméně neuplynulo ani šest měsíců, když 15. března 1939 obsadil Wehrmacht zbytek Československa, jenž byl přeměněn v Protektorát Čechy a Morava. Již o den dříve vyhlásil svoji nezávislost slovenský štát, jenž se stal v čele s Jozefem Tisem německým satelitem. Pobouřeni touto novou agresí a Hitlerovými výhružkami vůči Polsku kvůli Gdaňsku se Britové a Francouzi zaručili za polskou nezávislost. Vzájemná nedůvěra mezi Stalinem a západními demokraciemi nakonec přispěla ke sjednání paktu Ribbentrop-Molotov, v němž se Německo a SSSR 23. srpna 1939 zavázaly k oboustranné neutralitě a v tajném dodatku si rozdělily Polsko a východní Evropu.
[editovat] Průběh války
- Související informace lze nalézt také v článku Chronologie druhé světové války.
[editovat] Vzestup Osy
[editovat] Přepadení Polska
- Související informace lze nalézt také v článku Invaze do Polska.
Druhá světová válka začala 1. září 1939 německým útokem proti Polsku.[2] Již v předchozích dnech provedli Němci několik fingovaných provokací, jako bylo přepadení vysílačky v Gliwicích příslušníky SS v polských uniformách, které měly ospravedlnit jejich invazi. Třebaže polská armáda nebyla početně o mnoho slabší než Wehrmacht, svojí úrovní výzbroje a výstroje nepředstavovala pro útočníka rovnocenného soupeře. Polská vláda spoléhala na podporu Francie a Velké Británie, které v souladu s dřívějšími zárukami vyhlásily po marném vypršení ultimáta 3. září Německu válku.[3] Vlastní vojenský útok byl zahájen bombardováním města Wieluń. Německá Luftwaffe ihned poté zaútočila proti polským vojenským a komunikačním cílům. Sotva po čtyřech dnech bojů prolomila dvě velká německá vojenská uskupení, útočící z Pomořanska a ze Slezska, polskou obrannou linii. Rychle se pohybující německé pancéřové a motorizované divize vyrazily vstříc Varšavě a Brestu, v čemž jim těžkopádná polská pěchota nedokázala zabránit. Západní novináři použili k popisu tohoto nového způsobu vedení boje termínu Blitzkrieg („blesková válka“).
Mezi 8. až 10. září se Němci přiblížili ze severu a jihu k Varšavě, avšak polské divize sevřené v Poznani, západně od Varšavy, podnikly rozhodný protiútok. 17. září překročila sovětská Rudá armáda polské východní hranice[4] a v tentýž den byla Varšava zcela obklíčena. Po dalších jedenácti dnech bojů a intenzivního dělostřeleckého a leteckého bombardování obležené polské hlavní město kapitulovalo. V té době byla prakticky celá země v rukou Němců a Sovětů, pouze izolované kapsy vytrvávaly v odporu, jenž skončil do 6.října. Po završení bojů si Němci a Sověti rozdělili svoji kořist: západní území Polska byla začleněna do Říše, zatímco východní Polsko se stalo součástí Sovětského svazu. Střední Polsko bylo přeměněno v Generální gouvernement okupovaný Němci. Na dobytém území byly zahájeny rozsáhlé represálie proti civilnímu obyvatelstvu. Probíhaly deportace na nucené práce a popravy polské inteligence a Židů. Na tomto teroru se podílely především Himmlerovy Einsatzgruppen a jednotky SS-Totenkopfverbände. Stejně nemilosrdné metody uplatňovali Sověti ve východní části Polska. 22 000 polských důstojníků zajatých Rudou armádou bylo na Stalinův příkaz popraveno NKVD v tzv. katyňském masakru.
[editovat] Zimní válka
- Související informace lze nalézt také v článku Zimní válka.
Poté, co po více než dvou měsících diplomatického nátlaku odmítlo Finsko sovětské požadavky na odstoupení území, bylo 30. listopadu napadeno Rudou armádou.[5] Vzhledem k drtivé sovětské převaze očekával Stalin rychlé a snadné vítězství, avšak Sověti Finy hrubě podcenili. Díky obratné taktice dokázala finská armáda vedená maršálem Mannerheimem zadržovat Sověty až do března 1940. Rudá armáda, jejíž velení bylo zdecimováno stalinskými čistkami, přišla o 200 000 mužů, zatímco finské ztráty činily 25 000 mužů. Britové a Francouzi zvažovali vojenskou operaci na podporu Finska, ovšem dříve než mohla být uskutečněna, byla 13. března 1940 podepsána mírová smlouva, podle níž muselo Finsko odstoupit Sovětům část Karélie. Německé poznatky z tohoto konfliktu přivedly Hitlera k přesvědčení, že Rudá armáda nemůže být pro Wehrmacht vážnou překážkou. V důsledku tohoto sovětského útoku se Finové v roce 1941 zapojili do německého tažení proti SSSR, aby se v tzv. pokračovací válce pokusili dobýt zpět ztracená území.
[editovat] Obsazení Dánska a Norska
- Související informace lze nalézt také v článku Operace Weserübung.
|
Úvodní stránka | Mapa stránek | RSS | Tisk |
|